Chceš přežít, musíš být silný a chytrý
Kdysi dávno žili tři blízcí přátelé: pan Železo, pan Sklo a pan Okurka. Pan Železo byl ze železa, pan Sklo ze skla a pan Okurka z nakládaných okurek. Byli to chudáci, kteří si nemohli najít práci, a bydleli v malé chaloupce vedle velkého hradu lidožravé obludy.
Chodili se najíst do obludiny kuchyně a pak se vraceli do své chaloupky. Jednoho dne je ale při jídle v kuchyni uviděla manželka té obludy. Rozzlobila se a řekla jim, ať tam už nechodí.
Druhý den se vrátili a začali v kuchyni jíst, jenže ona je zase spatřila a tentokrát byla ještě rozzuřenější. Dali se na útěk, ale ona se pustila za nimi a tentokrát chytila pana Skla a foukla na něj. Pan Sklo vyletěl do vzduchu, dopadl na zem, roztříštil se na kousky a zemřel. Jeho přátelé byli smutní, ale nemohli pro něj nic udělat.
Další den se pan Železo a pan Okurka vrátili a začali jíst, ale ona je znovu pronásledovala. Utekli, jenže ona je dohnala a tentokrát chytila pana Okurku. Foukla na něj, on vyletěl do vzduchu a dopadl na zem, prasknul a zemřel. Pan Železo byl velmi smutný a zlý a toužil po pomstě.
Další den šel pan Železo do obludiny kuchyně a začal jíst. Ona ho spatřila a zeptala se ho, jestli chce skončit jako jeho přátelé. Pan Železo řekl, že ho nemůže zabít. Foukla tedy na něj a pan Železo vyletěl do vzduchu a dopadl na zem, ale nezemřel, protože byl ze železa. Foukla tedy silněji než poprvé, ale pořád nezemřel. Zkusila to znovu, jenže tentokrát jí při foukání praskla pusa a pan Železo se jí vysmál.
Šla ke krejčímu, aby jí pusu zašil. Potom zamířila k chaloupce pana Železa a zavolala na něj: „Pojď ven, jestli jsi silný chlap!“ Pan Železo vyšel z chaloupky a ona se na něj znovu pokusila foukat, ale pusa jí zase praskla. Pan Železo se jí vysmál. Byla strašně rozzlobená a šla ke krejčímu, aby jí pusu zase zašil.
Zabít ho tedy nedokázala, ale napadlo ji, že ho chytí, až přijde do její kuchyně. Druhý den pan Železo do kuchyně zase zašel, jenže manželka obludy ho chytila, strčila ho do pevného pytle, pytel svázala oprátkou a svou dceru Memonu postavila, aby pana Železa hlídala.
Manželka obludy chtěla pana Železo uvařit a pozvat celou rodinu, aby ho snědla, a tak dceři přikázala, aby si dala pozor a pytel neotvírala. Pak odešla z domu pozvat příbuzné na večeři.
Pan Železo ji slyšel, jak říká, že ho chce sníst. Přemýšlel, jak se z pytle dostat ven. Začal nahlas žvýkat žvýkačku a říkat: „Červená žvýkačka, mmmmm, zelená žvýkačka, mmmmm, modrá žvýkačka, mmmmm.“ Opakoval to mnohokrát a obludina dcera (Memona) naštěstí dostala na žvýkačku chuť, a tak požádala pana Železo, aby jí kousek dal.
Pan Železo jí řekl, že jí žvýkačku dát nemůže, protože je pytel svázaný. Poradil jí, ať v pytli udělá malou dírku, ale ona odpověděla, že nemůže, protože jí matka zakázala pytel otvírat. Pan Železo tedy chvíli počkal a pak zopakoval: „Červená žvýkačka!!!, mmmmm, zelená žvýkačka!!!!, mmmmm, modrá žvýkačka!!!!!, mmmmm.“ Nakonec souhlasila, že malou dírku udělá.
Udělala malou dírku a řekla: „Dej mi kousek žvýkačky, prosím.“ Pan Železo jí ale řekl, že žvýkačku nemůže vytáhnout, protože je dírka příliš malá. Zvětšila ji tedy a zeptala se: „Tak už mi tu žvýkačku dáš, prosím?“ On však znovu odpověděl: „Ne, nemůžu, dírka není dost velká!“ Zvětšila ji ještě víc, ale pan Železo s ní nesouhlasil, dokud nebyla dírka tak velká, že jí mohl proklouznout ven.
Když se manželka obludy vrátila s rodinou, našli na stole hotové jídlo. Manželka obludy řekla, že její dcera je báječná, protože uvařila pana Železo, a tak se pustili do jídla.
Když se najedli, šla manželka obludy k lednici, otevřela mrazák a uviděla hlavu své dcery. Vykřikla: „Néééééé!?!????“ a rozplakala se, ale pan Železo se začal smát a utekl na střechu obludina domu.
Běžela za ním na střechu, ale pan Železo se jí vysmíval a řekl: „Tohle je Memonina košile,“ a hodil jí ji. Hystericky plakala a on řekl: „Tohle jsou Memonny šaty,“ a hodil jí i ty. Pak řekl: „Tohle jsou Memonny kalhotky,“ a hodil jí také je.
Nakonec pan Železo utekl daleko, a seděl tam s vědomím, že se pomstil za smrt svých přátel a že manželka obludy přišla o všechno, co milovala.
Poučení z tohoto příběhu zní:
